na Blog.cz

Juno mě nominovala do jakéhosi blogového řetězáku, které mě vždycky hrozně baví číst.

A tak se připojuji, pravidla jsou jednoduchá.

Původní plán byl jednoduchý. Deset dní si já a moje nejlepší kamarádka budeme na obličej patlat všechny ty hnusy, místo džínů nosit legíny, leopardí vzory a bez linek až někam ke spánkům nevyjdeme ani s košem. A teď si přečtětě, jak to bylo doopravdy.

Dobře, titulek je přehnaný. Jenže ono docela naštve, když se někam půl roku těšíte, a pak se dozvíte, že týden ve Španělsku se nejspíš nekoná.

Je to šílený. Deset dní budu chodit nacpaná v legínách a s růžovýma korálema. Bojte se.

Opustil mě mozek. Stalo se nám to už dostkrát, ale teď už to tvrá moc dlouho a začíná to se mnou bejt fakt špatný. Jsem úplně mimo, nedokážu vnímat i když se o to fakt snažím, nemůžu spát. Pořád mi píská v uchu, to je nejspíš kvůli bouračce, ale začíná se to stupňovat. A mám hrozný sny. Už jsem si začínala myslet, že se asi zblázním, protože slyším i hlasy, ale to byl naštěstí jenom telefon.

Rozbila se mi SD karta a druhou jsem ztratila, což znamená, že nemám na co fotit.

Zjistila jsem, že dostávám nápady jenom při poslouchání písniček. Takže děkuju Eminemovi za skvělý text k Lose yourself, možná nejsem navždy ztracená. Možná se mi ještě někdy povede dokreslit skicák.

Po dlouhé době výstava. Autobus s wifinou. Špatné období. Moc špatné. Ale i tak bylo dneska v Praze moc fajn.

Tenhle krásný blok mám doma už asi čtyři měsíce a až teď do něj konečně kreslím.

Moje učitelka na výtvarku vždycky nerada vidí angličtinu, protože to pak nemůže objektivně zkritizovat. Jenže v angličtině zní prostě všechno nějak líp. Jednodušeji. Pěkně.

Kéž by byl můj život jednoduchý jako angličtina.

Chybělo mi to. Jen tak se procházet v lese, s Aerosmith, Beatles a se psem.

Jste realisti, kteří všechno vidí prostě tak jak to je a nic si nepřibarvují? Nebo snad snílci, kteří až moc věří na vyšší moc a občas bývají zklamaní, že nezasáhla? Jedno byste měli mít společné. Vědět, že nic není náhoda.