Víte co? Původně jsem plánovala něco jako osvětový článek o tom, jak málo se mluví o depresích mladých lidí, anorexii, bulimii a všech těhle věcech. Bezpečný sex, pohlavně přenosné choroby, drogy, kouření...mižná je to jen můj pocit (určitě je to jen můj pocit), ale o tom se mluví dostatečně. Rozhodně neznám člověka, který by nezažil alespoň jednu přednášku na tohle téma. O poruchách přijmu potravy jsme ve škole mluvili jen jednou, na hodině výchovy ke zdraví, asi tak pět minut. Jenže když jsem něco takového začala psát, zjistila jsem, že dokud je to všechno takhle čerstvé, nemám na to. Potřebuju odstup, který momentálně nemám, takže se jen vypíšu z událostí minulých. Nemusíte to ani číst.
Můj kamarád má anorexii. Bydlí 275 km od Ústí a kdyby se zničeho nic minulý týden nerozhodl, že přijede, vůbec bychom se to nedozvěděly. Než nám začalo docházet, jak moc špatně už na tom je a jak dlouho to už trvá, chtěl se zabít. A nejhorší bylo, že to nechtěl udělat poprvé a poprvé jsem o tom věděla jen já a nevěděla komu to můžu říct. Říct to nahlas je šílené a většina lidí řekne - hmm, puberta, to je normální a určitě to není tak vážný. Jenže tohle je vážný. A na dvě patnáctiletý holky už toho bylo najednou moc. Ty pocity bezmoci a zoufalství už jsem jednou zažila a prožívat to podruhé je úplně strašné. Tak strašné, že si to nedovedete ani představit, jenom vás nehorázně sere, že nemáte peníze ani sílu přemluvit rodiče (a to vám v té chvíli připadá jako banální problém) a jet za ním, když víte, že by to pomohlo. Ani nevím, jestli ho ještě někdy uvidím.
Do toho se na mě vykašlal můj dobrý přítel, ve škole je zrovna zkouškové v plném proudu, doma to taky není ani trochu ideální a já už nevím, co mám dělat. Ví to jen moje nejlepší kamarádka, které se to dotýká ještě víc a já jí obdivuju za to, jak to zatím zvládá/nezvládá. Když jsem to řekla jedné z těch, co si hraje na skvělou kamarádku, skoro se vysmála jak to dramatizujeme a začala plácat něco o maturáku. Normálně se s lidma hádám do poslední minuty, ale už jsem prostě neměla tu sílu jí říct, jak mě zklamala. Už nemám sílu na nic. A proto už tím nechci zatěžovat další kamarády, protože vím, že mi stejně nepomůžou. Už je to zkrátka MOC VELKÝ problém, se kterým se nikdo z nich nesetkal a já nevím, právě kvůli nulové osvětě, jak poznat někoho, kdo se s tím setkal. A tak to píšu sem.
(weheartit.com)
M., ty mi promiň, ale já jsem se musela vypsat a znáš mě, mně prostě Word nestačí. E., ty to neřeš. Prosím.
Musí to být fakt hrozně těžký. Ráda bych nějak poradila, ale vůbec nic o tom nevím. Nikdy jsem se s nikým kdo tohle prožívá nesetkala.