Březen 2012

Everything happens for a reason.

30. března 2012 v 22:04 | idees |  Řeči
Jste realisti, kteří všechno vidí prostě tak jak to je a nic si nepřibarvují? Nebo snad snílci, kteří až moc věří na vyšší moc a občas bývají zklamaní, že nezasáhla? Jedno byste měli mít společné. Vědět, že nic není náhoda.

Svět z balónků...

27. března 2012 v 21:53 | idees
...by byl docela fajn, nemyslíte? Mohli byste se chytnout stromu, popoletět a pustit se o pár kilometrů dál. Tam začít znovu, s čistým štítem a až to znovu všechno zkazíte, stačí se jen chytit.



Talking to you makes my day.

9. března 2012 v 22:34 | idees
Když máte takovou radost, že vám z toho vytrysknou slzy. Když jen sedíte a zíráte do monitoru, úsměv od ucha k uchu. Když se všechno, co vás trápilo posledních pár měsíců během minuty vypaří. A přitom stačilo tak málo. Když máte pocit, že se vám zase vrací váš starý život, který jste měli tak rádi. Když si k tomu pustíte nejdokonalejší písničku na celém světě a je vám prostě dobře.

Alpy.

8. března 2012 v 21:26 | idees |  Krajina
Nejlíp mi je, když vidím nad hlavou plachtit letadlo a nechci v něm sedět. Normálně si vždycky představuju, jak tam lidi sedí, letušky servírují to hrozně dobré jídlo a všichni už jsou hrozně natěšení na teplo a moře, kde jejich cesta skončí. Já ho viděla. To letadlo. Ale nechtěla jsem tam být. Bylo mi tak fajn a celkově jsem se cítila tak v pohodě, jako někdy od prosince ne. Zapomněla jsem na všechny problémy, které na mě čekaly v Ústí a vzpomněla si na ně až dneska odpoledne. Pět dní pohody, slunce a sněhu. Dokonalost.



Neboj, choděj tady přece lidi.

2. března 2012 v 18:44 | idees |  Řeči
Už delší dobu si říkám, že bych měla zase začít víc psát, protože moje vyjadřovací schopnosti začínají dost upadat. Dneska mě jedna věc vážně hrozně zarazila a pak už to jde samo.

Že se k sobě lidi dokáží chovat neskutečně bezohledně víme už dlouho. Nějaké války už dnes nikoho nepřekvapí, bojuje se odnepaměti. Časem si zvyknete i na útoky kyselinou, které se začaly nějak moc rozmáhat. Říkáte si - to se mi nemůže stát, to se mě netýká. Ale pak se jednou kouknete na televizi a pomalu se bojíte jít do školy.