Protože my můžeme.

25. června 2013 v 22:11 | idees |  Foto
Koncert Because We Can Bon Jovi byl úžasný. Skvělý. Dokonalý. Nejlepší, na jakém jsem kdy byla.
Jon je neskutečně charismatický, takže proudy vody, které se na nás valily, proměnil v koupačku se 30 000 lidmi a všichni se rázem uvolnili. Pořád tvrdím, že dobrá nálada záleží na úhlu pohledu, že.

r a i s e y o u r h a n d s

Fascinují mě všechny hrnky. Je se mnou něco špatně?

Odhodlala jsem se vyzkoušet domácké makro, kdy sundáte objektiv, sklo přiložíte k zrcátkům a fotíte obráceně. Samozřejmě pak nemůžete ostřit, takže se přibližujete, dokud nevidíte ostře. Je ale znát každý pohyb, takže to nebylo moc o focení, ale zadržování dechu a snaze nehýbat se... asi bych si měla takhle hrát častěji. A pro Nikony mám špatnou zprávu, tohle hraní vám prý nedovoluje automatika.

A protože už zase chcípám na nějakou nemoc, projížděla jsem archiv mého blogu a... párkrát jsem se propadala, kde se ve mně takové patvary vzaly. Jenže s idees je to něco jako vážný vztah, pouto, nemůžu tenhle blog nechat napospas googlu. I když si píšu docela dlouho deník, ve kterém často listuju, na blog se vyjadřuje člověk přeci jen jinak. Líbilo se mi archiv projíždět a vidět, co jsem právě prožívala, jak jsem se cítila... takže jsem dneska vyplodila něco podobného, co mi dnešní náladu snad někdy příště připomene.

*****
Seděl na posteli a zíral do prázdna. Z koutku oka mu utekla jedna slza. Zatřásl hlavou - přece nebude brečet! Jenže něco uvnitř jeho mladého těla mu říkalo, že v té slze bylo všechno, zoufalství, nerozhodnost a trošku strachu. Ta jediná slza se objevila, aby mu nározně ukázala, do čeho se řítí. Co zakusí, pokud se bude držet zajetých pravidel, své nudné školy, svých zvyklostí. Co zakusí, pokud se neodváží skočit, skočit do neznáma a nechat se vést instinktem. Skočit do života.
Oči, ty hluboké upřímné oči, ulpěly na komodě, která stála naproti posteli. Že by...? Až přehnaně energicky vstal a vytáhl odtamtud svého zapomenutého přítele. Starý fotoaparát s ním prožil pubertu, nosil ho při sobě naprosto všude. A teď, když měl opustit svůj dětský svět plný ideálů a začít žít vlastní dospělý život, teď si na něj znovu vzpomněl... opravdu? Není to moc pošetilé...? Může si dovolit....? Bezmyšlenkovitě pořídil několik fotek. Zvuk závěrky jakoby ho popoháněl a našeptával: Vzpomínáš, jak ti na mně záleželo? Pamatuješ si to vůbec? Spolu můžeme dokázat velké věci!
Pousmál se nad vlastní troufalostí. Jenže už neměl moc času. Maturita, vejška, první dítě, druhé dítě, artróza, to všechno je rychlejší, než si myslí. Takže teď nebo nikdy. Nikdy. Bože, taky Tě tolik děsí síla slova nikdy?
Zkusí to. Dokáže to. Proč by nemohl? Co ho drží zpátky? Strach. A strach, ten se musí překonat. On to dokáže. Stane se fotografem. Ukáže lidem to, před čím zavírají oči. Bude si pohrávat s realitou tak, aby vypovídala o jeho pocitech a názorech. A to všechno pomocí fotek.
Možná bude mít málo peněz, málo inspirace, možná bude litovat dne, kdy se tak hloupě rozhodl. Možná ne. Ale dokáže to, najednou to cítil. Dokáže to, protože je silnější, než kdy dřív. Dokáže to, protože zvládl překonat tu slzu, ve které byl jeho budoucí život. Nic horšího ho přeci potkat nemůže.
Popadl fotoaparát a vyběhl ven. Cvak cvak. Dokáže to. Když ne on, tak kdo jiný?
 


Komentáře

1 Ophelia Ophelia | Web | 26. června 2013 v 12:47 | Reagovat

O tomhle způsobu focení makra jsem už četla, ale dost bych se bála že se dostane prach na čip a rychleji se ti foťák oddělá. Jinak hezky barevné fotky :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama