Prosinec 2013

Osud mi přál? Hvězdy mi přály? Přála jsem si já?

29. prosince 2013 v 22:39 | idees |  Řeči
Po tumblr, weheartit a podobných zabíječích času už zase kolují stejná přání:

2014, please, be my year

Když se nad tím zamyslím, tak rok 2013 byl můj. A jsem za to neskutečně vděčná.

Dala jsem se dohromady a po půl roce se zase vzdálila od mojí první opravdové lásky. Ať už se mezi námi stalo cokoliv, ať už jsme se zachovali jako sebevětší idioti, to co jsme měli, bývalo krásné. Díky tomu teď vím, co chci a hlavně co nechci. I když to ani náhodou nebyl ideální vztah (existuje takový vůbec?), naopak občas to bylo fakt ošklivý, tak přesto právě o něm budu mluvit za dvacet let u vína, až budeme vzpomínat na první lásky.
A i když jsem letos měla období, kdy bych nejradši všechno vymyzala, aby mě s ním už nikdy nespojovali, nejde to. První láska je něco, na co se nezapomíná a já jsem ráda, že jsem ji prožila právě s tím konkrétním člověkem.
Dneska se skoro nebavíme, protože je to strašně zvláštní. Nemám ráda tu divnou pachuť, která po každém našem letmém rozhovoru zůstává. Možná se to spraví za rok?

Zároveň se mi docela dařilo i jinak - začala jsem na sobě konečně makat a propadla cvičení. Trochu mi to překazil měsíční zápal plic, ale troufám si říct, že cvičení už mě jen tak nepustí. Dostaly jsme se také do podvědomí Ústečanů naší první malou výstavičkou fotek a dvěma prezentacemi v muzeu a Činoheráku. Teď nás čeká těžší úkol - nezahodit to a rozjet se ještě víc.

A když jsem řekla, že rok 2013 byl opravdu můj rok, potkala mě v prosinci nová láska. Vůbec netuším, co z nás bude, každopádně jsem šťastná a to je asi nejlepší pocit, s jakým můžu oslavit Silvestr. Takže uvidíme.

Nedávám si předsevzetí, ale mám jedno takové malé přání. Kdyby byl příští rok stejně tak pěkný jako posledních pár dní strávených posloucháním vinylů nebo Vánoce v Alpách nebo radost z knížek zhltaných o dlouhých nocích, budu šťastná i dál.



Mějte se a smějte se. Užijte si Silvestra, zpijte se do němoty nebo si jen udělejte pěkný večer plný jídla a dobré hudby, hlavně ať se vám líbí. A napište mi, jaký jste měli rok vy. Prosím prosím, smutně koukám.

Přeju každému jedno růžové kotě do roku 2014!


Tyrolské Vánoce = kouzelné Vánoce

28. prosince 2013 v 21:22 | idees |  Foto
Letošní Vánoce jsem poprvé netrávila doma. Odjeli jsme do rakouských Alp a doufali, že si nás Ježíšek najde i tam.
Štedrý večer proběhnul na horské chatě v 1500 metrech, s výhledem na Kitzbühel a panoramatem tyrolských Alp. Před večeří jsem seděla venku, nevnímala zimu a jenom si užívala ten pohled. Byl to jeden z těch momentů. kdy vás nic jiného absolutně nezajímá, protože se na chvilku zastavíte a musíte si přiznat - na světě je přece krásně.
Daší takový moment nastal při samotné večeři. Uprostřed chaty stál dlouhý, neskutečně bohatě prostřený stůl pro 25 lidí. Upřímně, tolik jídla pohromadě jsem nikdy neviděla. A tolik dobrého jídla jsem jedla zase jen v Rakousku. Kromě naší party pěti lidí a manželů, kterým penzion patří, jsem tam neznala nikoho. Všichni byli ale Češi a jen samotné pomyšlení, že se tolik Čechů sejde 600 kilometrů od domova společně oslavit Vánoce, mi přišlo v tu chvíli strašně super. I když jsme se neznali, tak panovala pěkná sváteční atmosféra, prostě něco, co jsem nikdy nezažila. Náš klasický Štědrý večer probíhá dost hekticky, křičíme na sebe a těšíme se, až se zase rozejdeme každý do svého pokoje a bude klid. Letos to tak nebylo, a proto bych nejradši emigrovala každé Vánoce...
Úplně nejkouzelnější byly na celém večeru dvě malé děti. Vidět jejich radost z dárků za pár korun je nepřekonatelné. Odteď si chci na každé Vánoce půjčit jedno dítě, které bude nadšeně křičet nad každou blbostí.
Celé to bylo dost skromné a narychlo, protože v počtu tolika lidí jsme všichni slavili poprvé. I tak mám pocit, že přesně takové mají Vánoce být. Přátelské, skromné, veselé, milé, prostě kouzelné.
To, že jsme pak o půlnoci šli hodinu a půl pěšky z hor dolů do údolí, je zase jiná story.
Doufám, že jsem si Vánoce užili aspoň tak jako já :)



Velké město, velké vztahy

20. prosince 2013 v 20:43 | idees |  Foto
Nemám ráda město, ve kterém žiju. Moje město. Velkoměsto.
Všechno a všichni jsou to nestkutečně propojení. Tohle propojení se mi nelíbí.
Sedím v obchoďáku a jedním okem pozoruju svého bývalého kluka. On mě úspěšně ignoruje. Najednou si všímám krásné holky, která míří mým směrem a usedá hned k vedlejšímu stolu. Je to jeho další bývalka, pokukuje po ní naprosto stejným způsobem, jako já po něm. Ona ho úspěšně ignoruje. To všechno se odehrává v obrovské jídelně nacpané stovkami lidí, se kterými se denně míjím. I oni si určitě nenápadně žijou svoje příběhy.
Fascinuje mě, kolik se toho ve vzduchu bez povšimnutí děje. Tyhle denní mikropříběhy tvoří můj život a dávají mi pocit, že někam patřím. Jenže mě často láká klasický scénář amerických filmů - skončí jakýkoliv vztah a lidi už se nikdy nepotkají. V obrovských metropolích jako je New York nebo Londýn to asi prakticky možné je. V Ústí ani náhodou. Možná proto mě tak láká dopřát si nový čistý start bez všech starých vyšumnělých vztahů. Prostě říct si jednou sbohem a tím to skončit...

Příruční akty

16. prosince 2013 v 21:24 | idees |  Foto
Na lidském těle mě ze všeho nejvíc fascinují ruce. Zjistila jsem to při svém prvním pseudovztahu a od té doby mám pořád potřebu ruce kreslit, prohlížet si je, zkoumat, kolik toho obyčejné ruce dokážou vyjádřit a hlavně mám spoustu nápadů na fotky. Jenže zkuste si fotit vlastní ruce.
Povedly se mi zatím jen tyhle detaily. Nezvykle odhalené, moc říkající a zároveň tak obyčejné. Jako akty. Známé, nic nového nepřináší, a přesto dokážou říct tolik. Ruce jsou prostě nejlepší.



Příběhy posledních týdnů

8. prosince 2013 v 13:13 | idees |  Foto
Děje se toho tolik. Tolik pocitů a nálad a akcí, že je nestíhám ani zpracovávat, natož fotit. Chci vám ukázat pár výcvaků, které nemají žádný nápad ani vtip ani vizionářskou myšlenku, ale baví mě a docela dobře doplní všechno, co vám chci říct.

Začalo to všechno v klidu, sluncem políbené, tak tři týdny zpátky. Podzim mě hrozně bavil, ale měly jsme tolik práce s výstavou a učením, že jsem nestihla vyfotit skoro nic.