Duben 2014

Lesní surrealismus

27. dubna 2014 v 22:32 | idees |  Foto
Znáte časopis ČiliChili? Jejich skvělý absurdní humor mě strašně baví a občas i inspiruje, díky poslednímu vydání Čili vznikly tyhle surrealisitcké lesní fotky.
Strašně mě bavilo je fotit a ještě víc mě bavilo všechno upravovat v počítači, ale přitom tohle vůbec nejsou fotky, které bych si jednou přála tvořit. Nerozumím těmhle rozporům. Ale asi občas potřebuju čistý sebevyjádření či co.

"Tomáš Klus si přišrouboval na hlavu žárovku a tvrdí, že došlo k osvícení."

Foť pro radost

27. dubna 2014 v 0:17 | idees |  Foto
Nebaví mě dělat věci zbytečně. Nebaví mě nechat se unášet do prázdna, kde nevidím žádný cíl. Nebaví mě ráno vstávat, pokud se nemám na co těšit.
Poslední dobou mi lezou krkem všechny povinnosti. Ukliď, uč se, domluv, zařiď. Lidi si strašně komplikují život děláním a řešením zbytečností. Podařilo se mi ale najít univerzální způsob, jak si s tím moc nelámat hlavu - fotit, číst, cvičit. Pokud se mi povede nacpat do dne všechny tyhle tři aktivity, je to skvělý den. Pokud stíhám dvě, pořád ještě to má cenu. A když nestíhám ani jednu, končím, končím, končím.
Následující fotky jsou jedny z těch, které vznikají denně jen tak. Bez zvláštní myšlenky, pro radost. Pro zachycení dobrého světla, které už se třeba nikdy nebude opakovat.



Jsem tak trochu romantik a tak trochu alergik.

12. dubna 2014 v 1:17 | idees |  Foto
Ulice rozkvetly někdy ve stejné chvíli, kdy jsem rozkvetla i já. Přišlo na mě jaro a tak jsem měla chuť na typicky jarní fotky - stromy, kytky s pár kapkami slunce, instantní modrou oblohou a všemi těmi věci, které už moc často nefotím. A nechápu proč.
Začalo bavit být každý měsíc nemocná a nestíhám kvůli tomu vůbec tvořit. Dnešní hodinová procházka městem mě proto strašně nabila. Když jsem klečela v podivných polohách mezi sedmikráskami a kolem mně chodili lidi z práce domů a pohoršeně koukali, co to vlastně dělám, když mě s elegancí míjely tři skvěle oblečené slečny s perfektními účesy a já jenom táhla svůj batoh s foťákem a vlasy jsem měla všude, jen ne tam, kde měly původně držet, když se mi smál nějaký chlápek, protože jsem marně natahovala ruce co nejvýš, abych vyfotila květy z detailu, uvědomila jsem si, že je mi to úplně jedno, jelikož focením se dostávám do jiného světa. Do světa, kdy na ničem jiném nezáleží, do světa, kdy dělám to, co mě opravdu baví a co mě strašně naplňuje.
A díky tomu jsem taky dneska zjistila, že bych nikdy nemohla focením vydělávat peníze. To jen tak mimochodem.


Beze slov

3. dubna 2014 v 22:22 | idees |  Foto
Moc myšlenek, pocitů a nevyřčených slov. Přetlak. Kabooom.


Nepamatuji si, kdy jsem tuhle fotku fotila ani jaké pocity jsem potřebovala dostat ven, nejspíš to ale byly myšlenkové ohňostroje. V hlavě se ti rodí jedna blbost za druhou a ty to chceš vypnout, zmáčknout čudlík, zatáhnout za provázek a prostě nemyslet. Jenže ono to nejde. A neuděláš nic, v hlavě pořád vznikají nové dálnice a každá z nich vede k šíleným nápadům, o kterých jsi do té doby ani netušil, že by se vůbec mohly zrodit. Chtěla bych umět myšlenky aspoň utišit, když už ne vypnout. Jednou zjistím, co na ně funguje. Možná dostatečně hlasitá dobrá hudba, možná jarní slunce, možná ticho a možná jenom objetí...

Jak vypínáte vy?

"Nemyslím si, že..." "Pak bys neměla mluvit," řekl Kloboučník.