Proč jsem se začala bát smrti

19. listopadu 2015 v 21:42 | idees |  Řeči
Můj život během posledních pár měsíců by se dal popsat jako krásný. Idylický. Dalo by se říci i bezstarostný, ačkoliv mé o několik měsíců mladší já by s vámi určitě nesouhlasilo.
V posledním článku z dubna 2015 jsem psala doslova tohle:

"O prázdninách se nějam srovnám a ve čtvrťáku už nesmím dovolit, aby se ze mě stalo tohle. Do té doby ale možná nevydržím."

Neuměla jsem pracovat se stresem, který ve mně vyvolávala škola a trápila jsem se zbytečným množstvím dalších stresujících myšlenek. To je už dávno pryč. Během léta se ze mě zrodilo něco jako úplně nová osoba a přibližně od poloviny července jsem naprosto a bezmezně šťastná. Ono to štěstí je ale pomíjivé...



Určitě není člověka, který by aspoň nezaslechl zprávu o dalších atentátech v Paříži. Zasáhlo nás to víc, než lednový atak Charlie Hebdo. Kladu si dokonce otázku, jestli se z Paríže 2015 nestane New York 2011. Každý Američan vám dodnes řekne, kde přesně byl a co dělal, když se dozvěděl o pádu Dvojčat. Budeme to mít my, Evropané, podobně s Paříží?

Já jsem byla v práci, když jsem se o útocích dozvěděla. Byla skoro půlnoc, čekaly mě ještě dvě hodiny strávené v práci a měla jsem v sobě už určitě aspoň láhev vína. V tu chvíli mě vůbec netrápilo, že se v Paříži zase někdo odpálil, protože jsem byla s Nejmilejším a užívala jsem si příjemný večer.

Druhý den, když jsem se probírala články a fotkami jsem se už potřetí za letošní rok úplně rozložila. Poprvé se mi to stalo ještě před útokem na Charlie Hebdo, kdy IS zveřejnil několik videí z poprav zajatců. Podruhé jsem se do stavu "panebože, bude válka, já umřu" dostala, když se přiostřila situace v Ukrajině, někdy v únoru nebo březnu. Ale nejhůř mi bylo až teď. Nemohly za to fotky zakrvácené haly, kde se vraždilo ani video, kdy lidé v panice z koncertního sálu vybíhají a vytahují mrtvé. Mohla za to fotka muže, který při koncertu zemřel a vyjádření jeho pozůstalé přítelkyně na Twitteru.


You are and always will be the love of my life, Nick Alexander #fuckterrorism #ParisAttacks #Bataclan pic.twitter.com/C2pxvLwCth
- Polina Buckley (@polinabuckley) 14. Listopad 2015

V tu chvíli mi bylo nejhůř. Neumím si představit, že najednou zůstanu sama. Že zveřejním na facebooku naše poslední společné fotky s hashtagem láskaméhoživota, a pak se začnu snažit zase fungovat dál. Mnohem, mnohem, mnohem horší představa je ale představa toho druhého člověka, který přežije a zůstane sám. Mít někoho, s kým naprosto souzníte a koho milujete je sice nádherné, ale taky děsivé. Je tolik věcí, co by se mohlo stát a poslední dobou je tak těžké na ně nemyslet...

Jisté ale je, že jsem se nikdy dřív smrti nebála. Jenže nikdy dřív jsem taky neměla pocit, že mi ke štěstí stačí jen s někým společně existovat. Považuji smrt za něco tak přirozeného a jistého, že nemá smysl se myšlenkami na ní trápit. Život znamená vyměřený čas, s tím je nutné se smířit a zařídit se podle toho co nejlépe. Dokážu dokonce i zapudit myšlenky na to, že třeba nikdy nedostuduju a nezažiju, jaké je mít děti. Dokážu se smířit s tím, že všechno, co děláme, vlastně asi žádný smysl nemá (kdo s tímhle bojuje, tomu doporučuji knihu S elegancí ježka). Nedokážu se ale smířit s myšlenkou na mé milé, kteří na světě zůstanou i po tom, co já jednou odejdu.

Člověk asi počítá s tím, že přežije své rodiče, ať se to může zdát sebevíc těžké a smutné. Horší jsou přátelé, protože obvykle bývají podobně staří jako my a prostě nepřichází v úvahu, že by dnes, kdy umíme léčit i rakovinu, někdo zemřel dřív než v osmdesáti, že? Pravda ale je, že s přáteli tak nějak koexistujeme. Žijeme vedle sebe, často se naše životy propojují a proplétají, jsou pro nás nejdůležitějšími lidmi na světě. Do budoucna je ale jasné, že každý si najde své
partnery, založí svou rodinu a z propletených životů budou životy sdílené, odžité vedle sebe, ne pospolu.

Jak je to ale s partnery, milenci, manželi a jinými láskami? Nepočítáme s nimi do našeho života tak trochu víc? Nechceme s nimi naprosto splynout a sdílet úplně všechno, namísto přátel, se kterými sdílíme jen to, co zrovna potřebujeme? Jak se žije po tom, co takový životní partner odejde dřív, než by všichni čekali? Je mi z takových otázek hrozně smutno. Je mi smutno z toho, že mě okolnosti nutí nad podobnými věcmi vůbec přemýšlet. A nejsmutnější je, že podle mého názoru se blíží roky, kdy si spoustu z nás na tyhle otázky nedobrovolně odpoví.
 


Komentáře

1 Bels Bels | E-mail | Web | 20. listopadu 2015 v 12:25 | Reagovat

Nepochybně mě děsí představa momentu, kdy přijdu o svého tátu, nebo kohokoliv opravdu blízkého. Takovéhle věci mě napadaly už dřív a jsou to vlastně moje největší noční můry. Ale je to něco, nad čím by člověk asi neměl moc přemýšlet. O to víc si musíme užívat toho, že s námi stále jsou, starat se o jejich štěstí a bezpečí. Co přijde, to přijde, nepochybně to bude bolestivé, ale žijeme teď a je trochu zbytečné tu bolest prožívat už takhle předem.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama