Jak jsem navštívila starou dámu

9. ledna 2017 v 15:04 | idees |  Knihy
Divadelní hry se nemají číst, ale hrát. Jsem přesvědčená o tom, že čtením se veškeré kouzlo hry ztrácí, a proto pokud nemám možnost dílo vidět na jevišti, se jim dost vyhýbám. Což jde dost blbě, když mě zrovna začínají neskutečně bavit.


Návštěva staré dámy je tragikomické dílo Friedricha Dürrenmatta, švýcarského dramatika, tedy člověka, s jehož němčinou mám poměrně problém. Do čtení Návštevy staré dámy v originále jsem se pustila na konci prvního semestru germanistiky, kdy mě dohnal stud - já,blázen do knih a skoro stejnou měrou i do němčiny, nemám vůbec ponětí o tom, jaká je německá literatura. A tak se ke mně dostala švýcarská kniha...
Pro pochopení Dürrenmattova osobitého stylu je dobré vědět, že byl přesvědčen o tom, že divák nemá být pouze pasivním, tupě zírajícím konzumentem. Divadlo by v něm mělo vyvolat vlastní názory a úvahy. Pokud vás ideální divadelní hra má vtáhnout do děje natolik, že zapomenete, že nesledujete skutečný příběh, tak Dürrenmatt dělá pravý opak. Neustále vám předhazuje, že se díváte na iluzi, což dává vzniknout vtipným momentům - když chce například své hlavní postavy provést lesem, postaví na pódium herce, kteří říkají "My jsme stromy, my jsme stromy!".


Pokud bych knihu měla vystihnout jedním slovem, byl by to skvělý humor. Přestože hlavní zápletka je poměrně tragická, celý příběh mi přijde hrozně zábavný. Nenápadné vtipy o židech, iluminátství (ačkoliv si nejsem jistá, jestli v roce 1956, kdy byla hra představena světu, svět slovo ilumináti znal), kritika přehnané švýcarské pořádkumiluvnosti, ale i lidské hlouposti a vypočítavosti. V každé větě se skrývá malé rýpnutí, kterého si můžete a taky nemusíte všimnout.
"Jsem v Güllenu?"
"Zatáhla jste za nouzovou brzdu, madam."
"Vždycky tahám za nouzovou brzdu."
"Protestuji. Energicky. V této zemi se za nouzovou brzdu netahá, ani když je člověk v nouzi..."
(volný překlad z německého vydání)
Hlavní postavu, multimilionářkuClaire Zachanassian si musíte zamilovat. Má protézy snad každé části těla, během tří dějství se stihne podeváté vdát a je ženou činu, setkáme se totiž i se dvěma kastráty, kteří dobře vědí, že naštvat Claire není nejlepší nápad. Claire se vrací do svého rodného městečka Güllen, aby se pomstila své první lásce - Illovi. Alfréd Ill, kterého asi nejlépe vystihuje slovo maloměšťák, jí totiž kdysi dávno udělal dítě, následně opustil a ještě pomocí podplacených svědků vyhrál soud, jež měl určit otcovství, čímž se zbavil veškeré odpovědnosti.
Postupně zjišťujeme, že Claiřin návrat do rodné vísky není náhodný. Možná k němu dokonce směřovala celý život. Až nyní však nastává ideální doba, Güllen je zadlužený až po uši a Claire má na kontech nepotřebné miliardy.
Krome Claire a Alfréda se seznámíme také s celou škálou lidských nešvarů - od touhy vlastnit, přes pokrytectví, přetvářku, lži, bezduché plkání, iluze, nalhávání si, až po ztrátu morálních zásad kvůli (nebo díky?) síle davu. Dürrenmatt ovšem veškerý svůj výsměch zahalil do groteskní nálady, a proto všechny tyto vlastnosti působí skoro až vesele, lidsky. Dokonce i tragickou linii díla nakonec odsouhlasíte, nepřekvapí vás, neboť hra poměrně jasně směřuje k jedinému cíli a důležitější než cíl jsou kroky, které k němu vedou.

https://images-na.ssl-images-amazon.com/images/I/41DYwrRYEGL._SX311_BO1,204,203,200_.jpg
Co jsem se z knihy naučila?
Především, že smysl pro humor si lze uchovat, ať se děje, co se děje. Že lidi nemusí být nutně zlí, i když dělají zlé věci, možná jsou jen zoufalí, hloupí, anebo prostě nemají koule na to, aby převzali odpovědnost za svoje činy. A že i německá kniha může být vtipná.

4/5
Hru Návštěva staré dámy si můžete přečíst tady.
 


Komentáře

1 Alexandra Alexandra | Web | 9. ledna 2017 v 15:23 | Reagovat

dakujem za tuto recenziu a skvely tip! :) ukladam si knižku a vrhnem sa na nu hned až bude čas (inak, vela nemeckych knih, ak neratam remarqua som vlastne nikdy nečitala, ty ano? :) zda sa mi to alebo su malo v povedomi? alebo čitam nemecke knihy a neviem že su nemecke :D :) )

2 Idees Idees | 9. ledna 2017 v 16:53 | Reagovat

[1]: já jich taky moc nečetla, Remarqua miluju, ale to je tak vsecho, co znám... Řekla bych, že současná nemecka literatura je málo v českém povědomí (možná se i málo překládá?) a taková ta klasika je "az moc klasická", pokud to tak můžu říct. Němci mají mnoho laureátů Nobelovy ceny, ale i neocenenych úžasných spisovatelů, dost z nich ale psalo pod vlivem zážitků z války a to není zrovna lehke čtení. Možná proto nejsou pro nás a u nás tak známí? Těžko říct.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama