Je mi 19 a neumím žít

6. ledna 2017 v 23:02 | idees |  Úvahy
Před několika lety jsem se ve svém článku pohoršovala nad životním stylem některých mých blízkých. Nemohla jsem pochopit zejména to, že si neumí udělat dost času na své přátele a rodinu.
Dnes bych byla ve svých soudech mírnější a ačkoliv dívat se na svět optikou "live and let live" mi stále občas dělá problém, moje tolerance se (naštěstí) zvyšuje úmerně mému věku.
Už se budu pohoršovat pouze a jenom sama nad sebou.


Číst si archiv tohoto blogu je pro mě nádherné a děsivé zároveň. Idees píšu s většími či menšími pauzami od roku 2008, takže mám zdokumentované veškeré pubertální výjevy, depky, vášně, fotografické i pisatelské pokroky, první lásky a zklamání. Do tohoto výčtu musím ovšem dodat i úpadek. Sebe samé.

Už delší dobu si uvědomuji, že život v té podobě, v jaké ho už pár let vedu, není udržitelný. Že takhle dál nemůžu a že ačkoliv mě většina mých aktivit baví, tak mě ale nenaplňují. Že moje tempo je vražedné a způsobovalo (toto sebezničující období mám naštěstí už za sebou) mi i zdravotní problémy, jejichž vinou jsem si zničila zápěstí a byla střídavě přesvědčená o tom, že mám nádor na mozku, roztroušenou sklerózu a další smrtelné nemoci. A víte co? Byla jsem prostě přetížená. Unavená. Ve stresu. Migrény, točení hlavy a rozdvojené vidění, závratě, to všechno zmizelo, když jsem si odpočinula. Zázrak? Ne, záblesk zdravého rozumu.

Změna z kreativní, sebevědomé holky, která měla neustále hlavu v oblacích a byla plná snů, na to, co jsem dnes, probíhala velmi pomalu a nenápadně. Dokonce bych řekla, že stále probíhá, i když proti ní od léta 2016 pomaličku bojuji. Jeden krok dopředu s sebou ale nese tři další do propasti života-který-nechci.

A co je vlastně tak hrozné, když studuji obor, který mě baví, mám tak úžasný vztah, že by mě ani v mém nejodvážnějším snu nenapadlo, jak skvělý bude, živí mě stále rodiče, tudíž se nemusím starat o peníze a netrpím žádnou nemocí, která by mě omezovala v běžném režimu, pokud si tedy odmyslím celiakii?

Já vlastně ani nevím, jak to vysvětlit.
Asi to všechno začlo nástupem na osmileté gymnázium, kde jsem se naučila věnovat se zbytečným věcem, které mě nebavily, a dělat je tak pečlivě, že mi sebraly většinu volného času mých ještě dětských let. Díky studiu na gymnázium jsem zjistila, že můžete mít nejlepší možné výsledky a přesto necítit ani záchvět radosti. Abych škole jen nekřivdila, naučila jsem se tam skvěle anglicky a německy (dobře, na němčině mělo zásluhu spíš soukromé vyučování každý pátek odpoledne, kdy všichni moji spolužáci už dělali něco odpočinkového a děsně zábavného) a utvrdila se v tom, že když něco chci, tak to prostě vždycky dokážu. To jsou jistě vlastnosti, které se do života hodí.
Zároveň se ale moje sebevědomí vyšplhalo možná až příliš vysoko a objevil se pocit, že vědomosti jsou důležitější než umět se ve škole zasmát nebo zkouknout celou sérii seriálu, který vás ale prostě strašně baví. Začala jsem si myslet, že výkon a produktivita jsou mnohem větší zásluhou, než zábava, klid a určité životní naplnění z čehokoliv, co máte rádi. A jestli chcete namítnout, že výkon je mnohem důležitější než klid, mohu vám s klidnou duší říct, že není.


Tahle doba nám od malička vtlouká do hlavy, že se nesmíme flákat, že důležité je být prospěšný, že je nutné být nejlepší. Se vším souhlasím. Nikdo už nám ale neříká, že se musíme poměřovat jen a jen se sebou samými a že neflákat se znamená klidně dělat něco, co vás naplňuje, ať už je to hraní hokeje, podnikání, nebo založení rodiny v brzkém věku. Že být prospěšný může člověk být i jinak, než v zaměstnání, nabízí se stovky dobrovolnických center, útulků, nebo návštěvy vašich rodičů a prarodičů, které nevídáte tak často, jak oni by si přáli.
Být nejlepší je asi nejproblematičtější. Jsem přesvědčená o tom, že člověk se musí snažit se neustále zlepšovat a posouvat své hranice, důležité však je neustále myslet na své možnosti a schopnosti. O tom, co je nejlepší, panuje ve světě poměrně jasná shoda - velmi dobře placená pozice, ideálně manažerská, spokojená zajištěná rodina, dovolená v exotických krajích, kvalitní oblečení, drahé auto. Upřímně, znám málo lidí, kteří po tom všem opravdu ze srdce touží. Míří za tím, ale tajně touží po něčem jiném - po vysportovaném tělu, po procestování celého světa, po pohodovém dni s přítelkyní. A mezi takové rozpolcené lid se nejspíš řadím i já.

Vliv takového společenského ideálu se smísil s obavami o pracovní uplatnění, přehnanou vrozenou pečlivostí a poslušností a faktem, že jsem všechhny výzvy zatím úspěšně překonala, a vzniklo mé dnešní já. Baruš, která už nekreslí, nefotí, nekolážuje, dva měsíce si chce aktualizovat playlist v mobilu a stále to neudělala (což byla v minulosti činnost milovaná a prováděná s láskou), moc často už ani nesní a stojí přehnaně nohama na zemi.
Ze dne se stal prostředek k dosažení budoucnosti, jak říká Eckhart Tolle ve své knize, kterou právě skepticky čtu, ale do posledního písmenka schvaluji. Budoucnost ale třeba při takovém tempu a dnešní situaci ani nepřijde.
V hlavě mám hodiny, které mi neustále říkají, že od devíti se musím učit, od dvou musím běžet do práce, od sedmi číst (!), abych na tom dni taky měla něco pěkného, že. I z volných chvil se stala povinnost, kterou nechci promarnit, a proto si dopředu naplánuji, co v ní budu dělat. Spontánnost, radost z maličkostí, kreativita, všechno to postupně mizí.

Takhle to dál nechci. Nebudu se zbavovat svých ambic ani se nestanu líným idealistou. Dokonce si myslím, že můj současný rozvrh je poměrně fajn, protože jsem ho před pár měsíci už radikálně zmírnila. Ráda budu dál chodit na brigádu, studovat, psát články, časem možná zase i doučovat, chodit na kulturní akce a prostě pořád něco dělat. Musím a chci to ale všechno přestat brát tak smrtelně vážně, dovolit si občas chybovat a jet na méně než 100%, naučit se odpočívat (protože to vůbec, ale vůbec neumím) a dát prostor všem bláznivým, spontánním a malým nápadům, které se mi v hlavě rojí. Víc riskovat a společně s tím i padat na hubu, ale prostě žít tak nějak lidsky. Nedokonale, ne jako stroj, ne jako stará duše.
Chci žít zase víc jako já.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama