idees - Články

Sedum!

Mon, 21 May 2012 21:42:59 +0200

Juno mě nominovala do jakéhosi blogového řetězáku, které mě vždycky hrozně baví číst.

A tak se připojuji, pravidla jsou jednoduchá.

Nominovat 15 blogerů, jejichž blog vznikl relativně nedávno.
Informovat nominované o nominaci.
Pozradit na sebe 7 různých informací.
Zmínit, kdo tě nominoval.
Připojit ikonku Versatile blogger awards k článku.

Patnáct blogerů snad ani nečtu. A tak stačí snad jen http://i-love-lennon.blog.cz/, která si určitě zaslouží více pozornosti, http://photographier.blog.cz/, ze které se stává skvělá fotografka a http://vrbize.blog.cz/, který už fotí skvěle docela dlouho.

1) veřím v Tajemství a zákon přitažlivosti

You may say I´m a dreamer, but I´m not the only one. Zkuste film The Secret anebo knížku, která je podle mě lepší. Něco na tom bude a jestli ne, žít podle Tajemství je alespoň sranda.

2) mám imaginární seznam divných lidí

V praxi to funguje tak, že pokud poznám někoho nového, kdo je vážně úplně na hlavu, ale stejně s ním ráda trávím čas, prostě si ho dám na seznam divných lidí. A pak už mě on dotyčného nikdy nic nepřekvapí. Funguje stoprocentně a ušetří spoustu nedorozumění. Momentálně jsou na mém seznamu asi 4 lidi, jen tak mimochodem.

3) jsem knižní barbar

Nesnesu pohled na počmáranou nebo jinak znehodnocenou knihu, ale sama je zabíjím. Většinou čtu knížky z knihovny a do čtenářského deníku potřebuju citace. Někdy mě prostě jen zaujme nějaká myšlenka, ale zrovna nemám čas si to fotit. A tak prostě ohnu roh příslušné stránky. Než knihu vrátím, projedu všechny rohy, ofotím, narovnám a můžu jít. Samozřejmě, že na stránkách je to pak vidět. Samozřejmě, že se za to stydím. Ale zatím jsem nevymyslela jiný způsob, protože pouhé zaškrtávání tužkou je na nic, jak to pak najdu?

4) mám lehkou úchylku na Asiaty

Když si tak projedu svůj život, většina z mých (dnes u některých už bývalých) přátel byli Vietnamci nebo Číňani. Jejich životní styl mě baví. Baví mě jejich výchova. A na pho a čínské nudle nic nemá.

5) po maturitě se setkám s nejúžasnějším člověkem na světě

Je to Američan, známe se jen přes internet a někdy v těchto dnech bych mu měla poslat první opravdický dopis. Chápete - dopis! Procestujeme spolu svět a v Londýně shlédneme film 500 dní se Summer. A oba dva tomu naprosto věříme.

6) nedokážu být hodná na lidi

Ono to jde. Třeba týden, možná i měsíc. Ale pak mě každý tak naštve, že jsem hnusná a až moc upřímná. Už napořád. Já tvrdím, že jsem to prostě já, nepříjemná Bé, a že se s tím nedá nic dělat. Moji kamarádi tvrdí, že by se dalo, kdybych chtěla. A nejspíš mají pravdu. Nejhorší je, že já s tím nic dělat nehodlám.

7) po slovech typu- To mě zabije! nebo Tyvole, měla jsem chuť jí zabít! dostávám záchvat smíchu

Neptejte se proč.

Tak a teď už zbývá jen dopsat barvu podprsenky a víte o mně všechno. Což mě děsí.

Idees totiž začalo číst nechutně moc lidí z mého okolí. Lidí, kterým bych se rozhodně nesvěřila. A oni si to tady čtou. Občas ani nevím, kdo to je, jen vím, že oni mě znají. Vážně přemýšlím o tom, že se přesunu. Ale hrozně moc by mě to mrzelo. Jsem v AK a ztratila bych dost čtenářů. A ztratila bych také minulost - jsou tu i pět let staré články. Ooo bože, lidi, mluvte se mnou radši ve skutečném světě a vypadněte odtud, prosím.

V kůži Barbie

Sun, 20 May 2012 19:47:54 +0200

Původní plán byl jednoduchý. Deset dní si já a moje nejlepší kamarádka budeme na obličej patlat všechny ty hnusy, místo džínů nosit legíny, leopardí vzory a bez linek až někam ke spánkům nevyjdeme ani s košem. A teď si přečtětě, jak to bylo doopravdy.

Nějak se přesunulo Španělsko, kam jsme měly hned po našich 10 hříšných dnech odjet. A tak jsme to zkrouhly na 7 dní, připadalo nám to jako dostatečně dlouhá doba.

Začaly jsme se nálažitě připravovat. Sehnat linky, černé legíny, správné boty. Potřebovaly jsme sedm outfitů. Jenže to vůbec není jednoduché. Nemátě žádná flitrovaná trika, žádnou růžovou. A především nemáte kozy do obřích výstřihů. Netušily jsme, co všechno dáme dohromady, a tak jsme se sešly a nacpaly se do těch legínů. Namalovaly linky správné délky a pecky v uších vyměnily za obří kruhy. Pak nám došlo, že sedm dní rozhodně nezvládneme. A teď nastává ten okamžik, kdy se do mě můžete pustit, jak jsem se cejtila na deset dní a nakonec to nesplnila :) Takže z toho byl nakonec jen jeden den.

Každopádně, ve středu jsme jako bárbíny vyrazily. Spala jsem u M., protože rodiče nebyly doma a tím se vlastně všechno ulehčilo. Vypravovaly jsme se spolu. A jaké to tedy bylo?

Ráno

Ráno bylo hrozné. Vstaly jsme asi o půl hodiny dřív než vstávám normálně, protože...malování jako píča není úplně naše silná stránka. V legínách si připadám jako nahá. Kamarádky mamka nás zhodnotila rychle - vypadáte jako neoblečený. K legínám jsem měla ještě správně nařasené tričko - vždyť čím větší ramena, tím víc kůl. A leopardí šátek, samozřejmě.

Jenže líčení už bylo horší. Linky jsem si dělala třikrát než se mi povedlo je udělat stejný, normálně používám klasickou tužku, tekutý se mi nelíbí. Pak jsme chvíli řešily, jak moc tvářenky je dost barbie a stále ještě snesitelné. Tohle bylo největší zlo, nesnáším ty tváře jako Marfuša.

Nakonec jsme se nějak dokopaly ven, sešity v kožených kabelčičkách a po prvotním šoku, že začne pršet a zkroutí se mi vyžehlené vlasy bylo všechno v pohodě.

Než jsme dojely do školy, otočilo se pět chlapů. Jen tak mimochodem. Legíny jsou prostě legíny.

Škola

Měla jsem pocit, že nikdo nemá nic lepšího na práci, než zkoumat, co mám na sobě. Většině lidí je to samozřejmě jedno. První otázka byla docela vtipná - vy někam odpoledne jdete, že jste se tak vymódily? Nikdy bych neměnila svůj styl jen kvůli někomu. Moje oblečení je součíst mojí osobnosti, a tak nevidím důvod, proč bych ho měla nějak výrazně měnit, když jdu s kýmkoliv ven.

Holky ale většinou jen divně koukaly. Zato kluci.

Nenapadá mě žádný způsob, jak popsat, co barbie oblečení dělá s klukama. Samozřejmě někdo se ani nepodíval. Kamarád, který mě zná už hrozně dlouho, jenom zvednul obočí, nechápal a ani chápat nechtěl. Ale pak je tu ta část populace, kteř mají chuť 24 hodin denně a nenechají si ujít ani jeden pohled. A nejlíp si i šáhnout, takže najednou cítíte něčí ruku na svým zadku, která se tam samozřejmě objevila úplně omylem. Jak jinak.

Pocity

Cítila jsem se překvapivě dobře. Nevadily mi velké náušnice, které jsem už vyměnila za menší pecky. Nevadilo mi ani jak je všechno na tělo. Nevadilo mi ani jak se všichni dívaj. Ten den mi nevadilo vůbec nic. Docela jsem si to vlastně užívala.

A konečně jsem pochopila ty krávy. Kde berou svoje sebevědomí, když nejsou ani trochu hezké a postavu by taky mohly mít lepší. Dělají to legíny. Když se na ně během dne podívá deset dvacet chlapů, je jasný, že se cítí dobře. Jenže to není všechno, jakmile tyhle holky promluví, dali byste jim korunu, jen aby zůstaly zticha. Vlastně to nejlíp vystihl jeden kamarád - jsou to kundy, dokud nepromluví.

Takže já zůstanu u džínů. A conversek. Nevydžela bych to každý den. Ale až budu mít zase někdy pocit, jak jsem hnusná a na nic, obléknu legíny a vyrazím do ulic. Psychologové by to měli doporučovat ke zvedání sebevědomí.

Holky, zkuste to někdy taky.

Čekejte ještě jeden dva články i s fotkami. Tentokrát vyrazíme na akci, takže to bude ještě zajímavější.

Omlouvám se, pokud vás článek nějakým způsobem uráží.

Možná jste vzali Dalímu jeho knírek, ale nevzali jste nám naději.

Sun, 13 May 2012 21:51:06 +0200

Dobře, titulek je přehnaný. Jenže ono docela naštve, když se někam půl roku těšíte, a pak se dozvíte, že týden ve Španělsku se nejspíš nekoná.

Já už chtěla mít Španělsko za sebou. Kromě toho, že jsem se hrozně těšila na sexy Španěle, úchvatný Monserrat, teplo a sluníčko, blížící se výlet mě nutil se častěji učit španělštinu, ale vlastně jsem ho POTŘEBOVALA mít za sebou.

Protože Španělsko jsme plánovali ještě všichni spolu. A tyhle dny se mi pořád a pořád vracely vzpomínky na každej blbej detail. Tím, že se posunul odjezd (vlastně není vůbec jisté, jestli se odjede), skoro všichni odpadli. We used to be best friends, now we are just strangers with memories. Tenhle citát všechno vystihuje. A oni nejedou. A já si můžu užít Barcelonu bez debilních vzpomínek. A konečně se posunout dál. Ono všechno špatný je vážně k něčemu dobrý.

Na 10 dní bárbínou

Sat, 28 Apr 2012 21:21:37 +0200

Je to šílený. Deset dní budu chodit nacpaná v legínách a s růžovýma korálema. Bojte se.

Vlastně ani netuším jak mě to napadlo. Nejspíš jsme si zase dělaly srandu z holek, co se i v tomhle vedru mučí v černých legínách a bílých Nike - tahle uniforma zaplavila ulice. Vyžehlené a zlakované vlasy, vrstva makeupu a lepardí vzor i na ponožkách. Teď si říkám, že mě to možná zabije.

Od 10. do 18. května se budu i s nejlepší kamarádkou oblíkat jako zmalovaná kráva. Pak odjíždíme do Barcelony, takže až se vrátíme, buď na náš legínový úlet všichni zapomenou a budou rádi, že jsme zase normální anebo taky ne.

Chci vědět, jak se k vám lidi chovaj, když si myslí, že nemáte IQ vyšší jak 80 a jediné co vás zajímá je správná barva laku na nehty. Chci vědět, jak často vám chlapi čuměj na prdel, když máte jenom upnuté legíny a tričko s obřím výstřihem vám začíná až v pase. Budu muset uklidit všechny rockový náramky a trička s Beatles. Musím se s nimi nějak důstojně rozloučit a naposledy je vyvenčit, ale zároveň hrozně se na to těším :D

Víte, těch holek je mi vlastně líto. Nemají vlastní styl, nosí co jim diktuje New Yorker a ještě k tomu jsou úplně blbý. Ale společnost je má ráda. Rozhodně se neplánuju měnit, nechci bejt středem pozornosti a oblíbená. Myslím, že se budu nehorázně těšit na roztrhaný džíny a conversky. Na to, že vstanu a během půl hodiny se vypravím, protože si nemusím dělat linky až do prdele.

Beru to všechno jenom recesi a dobrý způsob, jak ukázat na to, jak jsou ty holky blbý. A budu vám o všem každý den psát na blog, o tom, jaké náušnice jsem si zrovna koupila a jestli se mi neušpinily legíny. Těště se! :D

Nikdy jsem neslyšela žádnou písničku od Aerosmith, miluju Lady Gaga a One Direction a ze všeho nejvíc si přeju světový mír a gelový nehty, jenže mamka mi je nechce dovolit.

Taky bych vám asi měla říct, že tímhle nechci nikoho urážet. Mám pár kamarádek, o kterých byste určitě řekli, že jsou to největší bárbíny pod sluncem a jsou fajn. Ale tahle leopardí doba už mě fakt nebaví.

Ain´t no sunshine

Tue, 24 Apr 2012 21:08:59 +0200

Opustil mě mozek. Stalo se nám to už dostkrát, ale teď už to tvrá moc dlouho a začíná to se mnou bejt fakt špatný. Jsem úplně mimo, nedokážu vnímat i když se o to fakt snažím, nemůžu spát. Pořád mi píská v uchu, to je nejspíš kvůli bouračce, ale začíná se to stupňovat. A mám hrozný sny. Už jsem si začínala myslet, že se asi zblázním, protože slyším i hlasy, ale to byl naštěstí jenom telefon.

Rozbila se mi SD karta a druhou jsem ztratila, což znamená, že nemám na co fotit.

Help me if you can I´m feeling down and I do appreciate you being round. Help me get my feet back on the ground.

Kresba - superstardom´s close to post-mortem

Sun, 22 Apr 2012 21:18:58 +0200

Zjistila jsem, že dostávám nápady jenom při poslouchání písniček. Takže děkuju Eminemovi za skvělý text k Lose yourself, možná nejsem navždy ztracená. Možná se mi ještě někdy povede dokreslit skicák.

Krištof Kintera - Výsledky analýzy

Tue, 17 Apr 2012 20:15:55 +0200

Po dlouhé době výstava. Autobus s wifinou. Špatné období. Moc špatné. Ale i tak bylo dneska v Praze moc fajn.

Panáček, co mlátí hlavou o zeď. Mluvící havran. Člověk ve spacáku ulepený od ropy nebo podobného sajrajtu. Všechno je dovoleno - v expozici můžete jíst, pít, fotit, venčit své domácí mazlíčky a dokonce i dokoupit zásoby toaletního papíru.

Prováděl nás sám Kryštof Kintera, na můj vkus trochu blázen, každopádně má zajímavé názory a nápady.

Přesně tohle jsem potřebovala.

Just live.

Sun, 15 Apr 2012 20:38:32 +0200

Tenhle krásný blok mám doma už asi čtyři měsíce a až teď do něj konečně kreslím.

Moje učitelka na výtvarku vždycky nerada vidí angličtinu, protože to pak nemůže objektivně zkritizovat. Jenže v angličtině zní prostě všechno nějak líp. Jednodušeji. Pěkně.

Kéž by byl můj život jednoduchý jako angličtina.

Lesní

Fri, 06 Apr 2012 16:39:25 +0200

Chybělo mi to. Jen tak se procházet v lese, s Aerosmith, Beatles a se psem.

Everything happens for a reason.

Fri, 30 Mar 2012 22:04:39 +0200

Jste realisti, kteří všechno vidí prostě tak jak to je a nic si nepřibarvují? Nebo snad snílci, kteří až moc věří na vyšší moc a občas bývají zklamaní, že nezasáhla? Jedno byste měli mít společné. Vědět, že nic není náhoda.

Během pár měsíců jsem se hrozně změnila. Všechno to začalo v lednu, kdy mi bylo jasné, že moji nejúžasnější, nejvtipnější a z mého tehdejšího naivního pohledu prostě dokonalí přátelé jsou nejspíš navždycky ztracení. Pomluvy, uhýbání pohledem nakonec skončily tak, že jsme se už ani nezdravili. Dřív jsme před sebou neměli téměř žádná tajemství. Během krátkého času jsme se hrozně sblížili a zažili spolu tolik skvělých věcí, jako s nikým. A najednou byli pryč. Venku bylo hnusně, kurevsky hnusně a to na náladě rozhodně nepřidá. Přestali se mnou mluvit skoro všichni kamarádi. Začínala jsem mít pocit, že chyba je ve mně.

Když už jsem na tom byla dost špatně, věci se ještě zhoršily. Kluk mé nejlepší kamarádky. Nevěděla jsem proč mu pomáhám, ale dělala jsem to. Nikdy jsem z toho nic neměla, ale začala jsem ho mít docela i ráda. Bydlel skoro 300 km od Ústí. A najednou přestal jíst. To už jsem byla dost v háji. Jak přesvědčíte člověka, se kterým se ani nemůžete sejít, aby začal jíst? Říkáte si - ne, horší už to nebude. Ale všechno může být ještě horší než to je, to je první věc, kterou zjistíte hned záhy. Najednou se chce zabít. Není to poprvé, a proto víte, že je opravdu schopný to udělat. Pořád je mezi vámi těch 300 kilometrů. Nemáte peníze na to, abyste za ním jeli a to vám připadá naprosto absurdní, vždyť se může zabít. Jediné co pořád máte je fejsbůk a mobil. Esemesky. Stávají se náplní vašeho dne. A pak nastane Ten den, den, kdy to vážně chce udělat. Nevíte o sobě, nemáte sílu, nemůžete se soustředit, chce se vám brečet, křičet a ničit, ale vy nemůžete. Absolutně netušíte, co dělat. Bezmoc. Bezmoc. Nic než bezmoc. Pak uděláte všechno, co je ve vašich silách a on se nakonec rozmyslí, že se teda nezabije. On o tom mluví jako o běžné věci. Vy jste psychicky už úplně v prdeli a závidíte všem vrstevníkům, kteří řeší jen pařby a chlast. Na vás je to moc. A pak, po tom všem co jste pro něj udělali se přestanete bavit. Protože vy jste mu přece uškodili, on by to zvládl sám, je přece silnej. Všechno končí tak, že vám zbyde jen malá hrstka přátel. Ztratili jste měsíc svého života. Dnes si nepamatuju, co se celý únor dělo. Mám ho v mlze. Dokážu si vybavit jen jedno - chtěl se zabít. Zabít, zabít, zabít, pořád vám to zní v hlavě, každý den. A jen tak mimochodem - dotyčný hoch, pokud o mně dnes mluví, neříká mi jménem. Jsem zásadně Ona. To jen tak pro informaci.

Jak jde čas, věci se zase začínají vracet do normálu. Vaši dokonalí přátelé jsou zpět a vy si konečně uvědomíte, že nic nebude jako dřív. Protože lidé se mění a vy po nich nemůžete chtít, aby se chovali stejně jako před půl rokem.

Dneska je všechno už zase skvělé. Máte nové přátele, ale všechno jste si urovnali i s těmi starými. Pořád s nimi rádi trávíte čas. Zkoušíte nové věci a užíváte si života, protože víte, že zítra může být všechno jinak.

A konečně si to uvědomíte. Je z vás jiný člověk. Určitě byste na to přišli sami, ale dost vám pomůže knížka Alchymista. S každým dnem zjišťujete, jak moc jste se změnili. Dříve jsem bývala hrozně dochvilná. Nesnášela jsem opozdilce. Dnes? Jdu o čtvrt hodiny pozdě a ani nezavolám. Do školy se zásadně nepřipravuju, učím se jen na písemky. Vždyť pětku si vždycky můžete opravit. Na blog kašlu, mám ho pořád hrozně ráda, vážím si svých čtenářů, ale ti opravdoví mě budou číst, i když napíšu dva články za měsíc. Nic neplánuju. Všechno nějak dopadne. Vtipům o smrti se strašně moc směju, protože je najednou beru úplně jinak. Chodím pozdě spát, jím si v Mekáči i když je tu možnost, že moje nemocná játra se každým dnem můžou zbláznit, ale je mi to úplně jedno, protože na spánek bude čas v důchodu a v Mekáči mi prostě chutná. Dokud nejde doslova o život, nic neřeším. V některých ohledech je ze mě teď dost flegmatik. Konečně je mi jasné, že všechno souvisí se vším. Nic se neděje jen tak náhodou, všechno se jednou bude hodit.

Představte si to asi takhle - ve škole se koná olympiáda z angličtiny, Chcete se ulejt z odpoledky a tak tam vyrazíte, spíš vás musí kamarádka ukecat. Najednou postoupíte do okresu, kde potkáte bývalého spolužáka, kterého jste čtyři roky neviděli. Dobře si popovídáte a říkáte si, že tohle město možná není úplně ztracené. Že chytří lidé pořád ještě existují. A bum, najednou jste v krajském kole. Vyhrajete poukázku na knihy, za kterou si koupíte učebnici španělštiny, jinak byste museli ještě asi tak dva měsíce šetřit a nemohli byste si pokecat v květnu v Barceloně. V krajském kole potkáte hrozně fajn lidi a zjistíte, že tak jako vy, se cítí i oni. A to vám dává sílu, že všechno bude lepší. Dál už nepostupujete, což vám utvrdí v tom, že je dobré si věřit, ale ne zas tolik - pak podceníte přípravu a jste zase v háji. Tak si alespoň popovídáte s holčinou, která taky neuspěla a ona vám dá tip na seriál - který začnete zbožňovat (jsou to Misfits mimochodem :). Přihodí se vám tolik věcí jen díky tomu, že jste se chtěli ulít.

Tohle vám možná připadá jako dost zvláštní příklad, ale co bych bez toho dělala? Španělsky bych ještě nejspíš neuměla ani slovo, nepoznala bych pár nových fajn lidí a po večer bych koukala spíš do zdi než na seriál. Jsou to maličkosti, které ale přesto formují vaši osobnost a dělají vás šťastnější. Ten pocit, že se sami učíte nový jazyk a jde vám to - a to všechno zvládáte sami. Ten pocit při poznávání nových lidí, které nepotkáváte zase tak často, protože máte docela rádi svoje stereotypy. Ten pocit, když 45 minut sedíte jako přikovaní u vážně dobrého seriálu.

A proto nikdy nepřestávejte věřit - sny se opravdu plní. Věřte, že bude líp. Snažte se pochopit, že i ty nejhorší zážitky se vám přihodily z nějakého důvodu, že na přísloví co tě nezabije, to tě posílí prostě něco je. Nevěřte na náhody - náhody vážně neexistují. Ale hlavně si jděte za svým cílem, ať už vás to bude stát cokoliv. Na konci té cesty se budete cítit skvěle.

Tenhle článek je pro M.. Protože ty sis to odnesla ještě mnohem víc a já tě obdivuju za to, jak si to zvládla. Protože na všechny tyhle věci jsme přišly spolu. Protože spolu nám to jde nejlíp :)

Veškeré obrázky jsou z weheartit.com.

Svět z balónků...

Tue, 27 Mar 2012 21:53:52 +0200

...by byl docela fajn, nemyslíte? Mohli byste se chytnout stromu, popoletět a pustit se o pár kilometrů dál. Tam začít znovu, s čistým štítem a až to znovu všechno zkazíte, stačí se jen chytit.

Dlouho jsem tu nebyla. Jenže já prostě vůbec nemám čas. Starý život, který jsem měla tak ráda a zničehonic byl v troskách, se zase vrací. Vrací se i s vylepšením a jediné co stíhám je žít, učit se, psát si s cizinci na Interpals a jíst. Jsem zase šťastná.

Připadá mi, že španělsky zvládnu víc věcí než německy. Německy se učím tři roky. Španělsky dva měsíce. Budu si kupovat zrcadlovku, z toho Nikonu sešlu, je to vážně na dvě věci. Tyhle fotky jsou Canonem 1000 d, fotily jsme je s nejlepší, nejčervenovlasatější M., spolu nám to jde prostě nejlíp :D

Chtěla bych vám toho říct ještě hrozně moc, jako že mám vážně ráda Vietnamce, nesnáším chemii, moji kamarádi budou jednou děsně prachatý a děsně slavný, protože to bude jedna z prvních českočínskoruských kapel, která je vážně dobrá, Interpals.net je geniální stránka s hrozně fajn lidma nebo taky jak jsem dostala mé jméno do Ameriky, ale to zase někdy jindy. Usínám.

Talking to you makes my day.

Fri, 09 Mar 2012 22:34:18 +0100

Když máte takovou radost, že vám z toho vytrysknou slzy. Když jen sedíte a zíráte do monitoru, úsměv od ucha k uchu. Když se všechno, co vás trápilo posledních pár měsíců během minuty vypaří. A přitom stačilo tak málo. Když máte pocit, že se vám zase vrací váš starý život, který jste měli tak rádi. Když si k tomu pustíte nejdokonalejší písničku na celém světě a je vám prostě dobře.

Alpy.

Thu, 08 Mar 2012 21:26:32 +0100

Nejlíp mi je, když vidím nad hlavou plachtit letadlo a nechci v něm sedět. Normálně si vždycky představuju, jak tam lidi sedí, letušky servírují to hrozně dobré jídlo a všichni už jsou hrozně natěšení na teplo a moře, kde jejich cesta skončí. Já ho viděla. To letadlo. Ale nechtěla jsem tam být. Bylo mi tak fajn a celkově jsem se cítila tak v pohodě, jako někdy od prosince ne. Zapomněla jsem na všechny problémy, které na mě čekaly v Ústí a vzpomněla si na ně až dneska odpoledne. Pět dní pohody, slunce a sněhu. Dokonalost.

Moje oblíbená.

Začínám mít Rakousko hrozně ráda. Je to nádherná země. Lidé jsou hrozně milý, jen tak se zdraví na ulici a nedělá jim problém se s vámi dát do řeči, i když řeknete, že jako německy nicht verstehen. Tak pokecáme anglicky, žádný problém. Po těch pár dnech, kdy jsem kolem slyšela jen němčinu, můj mozek přestal myslet anglicky. Nějaký Rakušan se se mnou chtěl bavit v lanovce, tak jako fajn, ale mluvím jen anglicky. Chtěla jsem mu odpovědět na nějakou otázku a najednou cvak, místo angličtiny ze mě vylezlo pár německých vět, nevědomky. Trochu mě to děsí.

Do Rakouska jedu znovu v červenci, začínám se dost těšit :)

A poslechněte si tuhle písničku od Sunshine. Láska na první poslech. Jsme spolu už asi 7 a půl hodiny a nejspíš se budeme brát.

*a blog překonal 30 tisíc návštěv. huftý. děkuju vám.

Neboj, choděj tady přece lidi.

Fri, 02 Mar 2012 18:44:11 +0100

Už delší dobu si říkám, že bych měla zase začít víc psát, protože moje vyjadřovací schopnosti začínají dost upadat. Dneska mě jedna věc vážně hrozně zarazila a pak už to jde samo.

Že se k sobě lidi dokáží chovat neskutečně bezohledně víme už dlouho. Nějaké války už dnes nikoho nepřekvapí, bojuje se odnepaměti. Časem si zvyknete i na útoky kyselinou, které se začaly nějak moc rozmáhat. Říkáte si - to se mi nemůže stát, to se mě netýká. Ale pak se jednou kouknete na televizi a pomalu se bojíte jít do školy.

Republiku obletěla zpráva o tom, jak v Ústí bezdůvodně zmlátila nějaká parta šesnáctiletého kluka. Stalo se to někdy k večeru, ale přesto bylo docela dost vidět. Kluk čekal na zastávce trolejbusu, přímo proti ní jsou dvě další, kde určitě museli být lidé. Zastávka je přímo uprostřed města, asi tak taždé tři minuty projede nějaký bus a vůbec, auta jezdí neustále. V místě, kde se to stalo, se nikdy nebojím, vždycky si říkám, že v centru chodí dost lidí a poslední dobou i posílily hlídky policistů.

Nikdo mu nepomohl, až nakonec přiběhla neznámá žena, kterou ovšem teď hledá policie, protože už se poté nikam nepřihlásila.

Asi před měsícem zase přímo za největším obchodním centrem v okolí znásilnil pedofil čtrnáctiletou holku. Za bílého dne, ve čtyři odpoledne, přímo pod kamerou. V těhle místech VŽDYCKY chodí nějací lidé. Proč nikdo nepomohl ani jí?

Proč jsou lidé dnes tak bezohlední? Většina Čechů zaujímá postoj klidně se tu pozabíjejte, jen mi neubližte. Stali jsme se hrozně pohodlní, nechceme si zbytečně dělat problémy. Proč bychom také měli pomáhat někomu jinému? V dnešní době už věci jako respektování a úcta ke druhému nic neznamenají. Dobrý pocit? Za to si nic nekoupím. Samozřejmě ještě existují výjimky, ale je jich žalostně málo.

Nebo se snad bojíme? Bojíme se, že nás útočník napadne taky? To bych pochopila. Ale vždycky můžeme alespoň zavolat o pomoc. Ale lidé nepomáhají už vůbec nikdy. Mám hrozně moc známých, kteří třeba bourali na kole a myslíte, že jim někdo pomohl? Jedna paní dokonce říkala, že jí lidé na stezce nadávali, že překáží, ať uhne. Ona se pohnout nemohla.

Je smutné, co se s lidmi stalo. Nezbývá jen doufat, že se vám nikdy nic nestane, protože pomoci se nejspíš nedovoláte.

Nikon J1 - poraďte.

Mon, 27 Feb 2012 22:13:00 +0100

Jelikož v mém okolí není moc lidí, kteří opravdu rozumí foťákům a všem těm věcím kolem, budu doufat, že tady se najde někdo, kdo mi poradí.

Nejspíš už jste slyšeli o novince Nikonu - nepravé zrcadlovce Nikon J1 a V1. Je to lepší než kompakt, ale zrcadlovce se to pořád nevyrovná, protože jí chybí to nejdůležitější - zrcátko. Zato má 4 různé objektivy. Model V1 je mnohem dražší a nemá zase o tolik lepší funkce. Mamka mi nabídla, že mi doplatí peníze, které mi ještě chybí na J1.

http://www.photoextract.com/f/nikon-j1 - popis základních funkcí

V květnu jedu do Španělska a vážně mě láká mít nový foťák už to téhle dovolené. Určitě už jste zaregistrovali, že články teď přibívají velice málo - mě už to prostě s kompaktem nebaví. Já vím, že nezáleží na foťáku, na některé své fotky jsem vážně pyšná a dokázala jsem je jen s kompaktem. Ale už mi to prostě nestačí.

Na druhou stranu nerozumím složitému nastavování zrcadlovek, nad fotkou už se musí moc přemýšlet a to já nikdy nedělám. Jakmile se s něčím musím moc piplat, vykašlu se na to, protože pak to pro mě ztrácí takové to kouzlo jednoduchosti, ať už v kreslení, focení, vyrábění...ve všem. Taky mě trochu děsí velikost zrcadlovek, zaberou hodně místa a jsou dost těžké.

Na pravou zrcadlovku bych musela čekat ještě dost dlouho a nevím, jestli se mi ještě bude chtít. Poslední dobou mě hrozně mrzí, když mám povedenou fotku, ale je třeba málo ostrá nebo má špatné barvy jen proto, že foťák na to prostě nestačí.

Co myslíte, má teda cenu si pořizovat nedokonalou J1, nebo čekat do bůhvíkdy na tu pravou zrcadlovku, když sama nevím, jestli mi bude vyhovovat? Pokud máte nějaké zkušenosti s takzvanými mirrorless foťáky, nebo dokonce J1, budu hrozně ráda, když mi napíšete, protože ať gůglím jak chci, našla jsem toho jenom velice málo.

maličkosti

Sun, 26 Feb 2012 21:49:11 +0100

Miluju ty malé bezvýznamné věci, které mi zvedají náladu.

Když jdu spát někdy v jednu a v deset už jsem vyspalá. Den se zdá dlouhý, když nevstáváte ve dvanáct...:)

Když si dvakrát přečtu německá slovíčka a nějakým záhadným způsobem je prostě umím. A když pak vidím, že babička má radost, jak se lepším a nemám tak hnusnej pocit z toho, že se mnou zabíjí každou neděli nad učebnicí němčiny.

Když se podívám do zrcadla a po dlouhé době si řeknu, že mi to prostě sluší. A nezajímá mě, že si to myslím třeba jen já.

Když se dokopu si zase jednou nalakovat nehty a ony se mi neobtisknou na povlečení.

Když si pustím CD Beatles a u toho si čtu knihu Beatles jejich vlastními slovy. A hrozně se u toho směju, protože Ringo má prostě nejlepší hlášky.

Když už umím něco hoodně málo španělsky. Psala jsem, že se učím španělsky? Myslím, že ne. Tak to píšu teď.

Když se na mě usměje nějaká úplně neznámá stařenka a já mám radost z toho, že ne všichni důchodci jsou nevrlí a naštvaní.

Když se na mě taak hezky usměje úplně cizí Vietnamec. Oni se všichni tak hezky smějou.

Celkově mě hrozně potěší jakýkoliv úsměv od cizích lidí. Najednou mi v hlavě vyskočí něco jako Baruš, nejsi zase tak ztracená.

Největší radost mám ale úplně s něčeho jiného. Vrací se mi takový ten nadhled, myslete si co chcete, mně je to u prdele. Nezajímáte mě. Jsem možná hrozně namyšlená, ale tenhle pocit prostě miluju :D

Jaké maličkosti zlepšují náladu vám? :)

All we serve are empty words that always taste the same,

Tue, 21 Feb 2012 20:54:11 +0100

Jsem pořád tak nějak mimo. A nevím co s tím dělat.

Jsem mimo, pokud na mě někdo mluví. Můj mozek prostě není schopný vnímat. Celý den říkám M. fakt hnusný věci, ale to je prostě reflex. Taky jste zvyklý být děsně ironický, a když pak už máte být hodní, nějak vám to vždycky ujede?

Jsem mimo, protože už skoro nespím. Vždycky tak kolem desáté začnu koukat na nějaký film nebo seriál s tím, že nejpozdějc v půl jedenácté to vypnu. A pak je najednou půlnoc. V šest potom zvoní budík a odnáší to můj chudáček mobil, obvykle ho nějak omylem shodím na zem, protože mi nejde vypnout.

Jsem mimo, protože už zase nestíhám. Učím se většinou až tak od osmi, protože dřív to prostě nejde. A pak samozřejmě nic neumím a celé to jde zase dokola.

Jsem mimo, protože mám občas pocit, že vážně nikam nezapadám. Naštěstí to nikdy netrvá moc dlouho.

Jsem mimo z knihy Alchymista. Připadá mi naprosto dokonalá, skvěle napsaná, naprosto boží. Znáte Tajemství? Nejspíš je to jen můj pocit, ale každá věta z Alchymisty je jako jedna ze zásad Tajemství. Každá kraťoučká kapitola je jako mistrovské dílo. Souhlasím s každou myšlenkou. Paulo Coelho je génius. A já mu to všechno věřím.

A hlavně jsem mimo, protože skoro nefotím ani nekreslím. Nemám čas. A když už ano, učím se španělsky. Hrozně mě to baví :)

Taky si občas připadáte tak moc mimo?

Patience.

Sun, 12 Feb 2012 17:08:10 +0100

Říká se, že si uvědomíte, jak moc máte někoho rádi, až když ho ztratíte. Pro mě je momentálně horší někoho ztratit, pak se znovu pomaličku začít bavit, všechno si vyříkat a uvědomit si, co pro mě ten člověk znamená. A vědět, že už to nebude jako dřív. I když...možná to chce prostě jen trpělivost. Hrozně moc ti děkuju za tuhle písničku, i když ty si to nejspíš nikdy nepřečteš. Děkuju ti za všechno.

Tohle je prosím zamrzlé Labe. Já ho ještě zamrzlé nezažila, rodiče si ale pamatují uhelné prázdniny, před asi třiceti lety musel přijet ledoborec z Ruska a Labe rozbít. Hrozně mě láká ho celé přejít suchou nohou :D

Měla jsem vymyšlené skvělé fotky, celé ráno jsem u filmu Páni kluci (jak já ho miluju) stříhala vločky z papíru, jenže...znáte to, nakonec to nevypadá tak dobře jak jste si vymysleli. Takže mám jen na dlouhou dobu zase jen tuhle fotku, protože nějak omezuju svůj pobyt venku na obchody nebo restaurace.

Nezmrzněte, B*

Just be yourself. Everyone else is already taken.

Tue, 07 Feb 2012 21:27:58 +0100

Dnes bez fotek. Jenom se potřebuju vypsat.

V lednu se stalo hrozně moc věcí. Lidé, kterým jsem věřila, zklamali. Lidé, kterým jsem se svěřovala a je buď přešla chuť se se mnou bavit anebo je vůbec nezajímalo, co se se mnou děje. Pak tu byli taky lidé, kteří se se mnou bavili jen z čistě praktických důvodů. Doufala jsem, že přijde únor, změní se datum a všechno bude zase fajn. A víte co? Ono je to fajn.

Všechno jsem si s nimi snažila vyříkat. A pomohlo to. Jenže když je na vás někdo naštvaný, řekne vám spoustu věcí, které si o vás myslí, ale nikdy je doopravdy nechtěl říct nahlas. A to mi hrozně pomohlo. Vím, co mým přátelům vadí. A teď už je jen na mně, jestli se to pokusím změnit.

Jsem hrozná. Hodnotím lidi podle toho, co poslouchají za hudbu. Posloucháš vážnou hudbu? Uznávám tě. Posloucháš metal? Fajn. Posloucháš rock? Jsi můj člověk. Posloucháš současný popík? Nezajímáš mě. Posloucháš hip hop? Nechápu. Je to hrozně povrchní a neobjektivní, ale nemůžu si pomoct. Jsem rozmazlený jedináček. Většinou myslím jenom na sebe a zapomínám na zájmy ostatních. Pak si to ale uvědomím a hrozně se stydím. Dost často dávám lidem najevo, jak moc blbí jsou. A užívám si to. Usínám každý pátek už někdy v pět odpoledne. A nevadí mi to. Říkám své nejlepší kamarádce úplně všechno. Zvládla jsem před ní udržet jen jedno tajemství a nestydím se za to. Je prostě moje součást, říkám jí i ty největší blbosti a dosti lidem to vadí. Žiju s hlavou v oblacích, sním a jednou si to nechám i vytetovat - dream on. Jsem hrozně ironická a uštěpačná. Nepřestávám věřit. Nikdy. I když jsem hrozně posraná a všeho se bojím. A na tohle všechno jsem pyšná. Jsem to prostě já a nestydím se za to. Není zase tolik lidí, kteří dokážou tohle všechno tolerovat, ale ti co to zvládají, za ty bych dala ruku do ohně. Protože všechny ty věci, co se teď děly mě naučily jedno - stůjte si za svým názorem a bojujte za něj. Občas odhoďte hrdost a přiznejte chybu. A nikdy se nestyďte za to, kdo jste.

Myslíte si, že se člověk dokáže výrazně změnit, pokud o to opravdu stojí? Pokud chce?

Every new beginning comes from some other beginning´s end.

Tue, 31 Jan 2012 20:55:44 +0100

V mém milovaném Moleskinu zbývá už jen žalostně málo stran. Pomoc!

To máte tak, když se vaší profesorce nelíbí malý nápis FUCK YOU uprostřed stránky vašeho sešitu na funkce a grafy.

To máte tak, když jdete po pěti hodinách spánku na zumbu a modlíte se, ať už to skončí. Následně jste plní energie a přesvědčení, že když už jste přežili tohle, přežijete všechno.

To máte tak, když závidíte těm, co si odjeli do Alp na lyžák, zatímco vy řešíte podělaný slovní úlohy.

To máte tak, když má být asi mínus milión stupňů a vy si musíte vzít sukni, protože vaše škola se rozhodla vás poprvé za ty čtyři roky kulturně vzdělat - jdete do divadla.

To máte tak, když internet v mobilu považujete za největší zlo. Internet v posteli, ve vaně, na záchodě.

A když se dozvíte, že údajně pomlouváte svojí nejvíc nejlepší kamarádku pokaždé, když se vám naskytne příležitost.

A když se při tomhle zjištění málem udusíte smíchy.

Někteří lidi mají prostě velice bujnou fantazii.