Foto

Jsem tak trochu romantik a tak trochu alergik.

12. dubna 2014 v 1:17 | idees
Ulice rozkvetly někdy ve stejné chvíli, kdy jsem rozkvetla i já. Přišlo na mě jaro a tak jsem měla chuť na typicky jarní fotky - stromy, kytky s pár kapkami slunce, instantní modrou oblohou a všemi těmi věci, které už moc často nefotím. A nechápu proč.
Začalo bavit být každý měsíc nemocná a nestíhám kvůli tomu vůbec tvořit. Dnešní hodinová procházka městem mě proto strašně nabila. Když jsem klečela v podivných polohách mezi sedmikráskami a kolem mně chodili lidi z práce domů a pohoršeně koukali, co to vlastně dělám, když mě s elegancí míjely tři skvěle oblečené slečny s perfektními účesy a já jenom táhla svůj batoh s foťákem a vlasy jsem měla všude, jen ne tam, kde měly původně držet, když se mi smál nějaký chlápek, protože jsem marně natahovala ruce co nejvýš, abych vyfotila květy z detailu, uvědomila jsem si, že je mi to úplně jedno, jelikož focením se dostávám do jiného světa. Do světa, kdy na ničem jiném nezáleží, do světa, kdy dělám to, co mě opravdu baví a co mě strašně naplňuje.
A díky tomu jsem taky dneska zjistila, že bych nikdy nemohla focením vydělávat peníze. To jen tak mimochodem.

Beze slov

3. dubna 2014 v 22:22 | idees
Moc myšlenek, pocitů a nevyřčených slov. Přetlak. Kabooom.


Nepamatuji si, kdy jsem tuhle fotku fotila ani jaké pocity jsem potřebovala dostat ven, nejspíš to ale byly myšlenkové ohňostroje. V hlavě se ti rodí jedna blbost za druhou a ty to chceš vypnout, zmáčknout čudlík, zatáhnout za provázek a prostě nemyslet. Jenže ono to nejde. A neuděláš nic, v hlavě pořád vznikají nové dálnice a každá z nich vede k šíleným nápadům, o kterých jsi do té doby ani netušil, že by se vůbec mohly zrodit. Chtěla bych umět myšlenky aspoň utišit, když už ne vypnout. Jednou zjistím, co na ně funguje. Možná dostatečně hlasitá dobrá hudba, možná jarní slunce, možná ticho a možná jenom objetí...

Jak vypínáte vy?

"Nemyslím si, že..." "Pak bys neměla mluvit," řekl Kloboučník.

Lesní

16. března 2014 v 0:28 | idees
Lesy jsou moje srdeční záležitost. A když se spojí s dobrým světlem a volným odpolednem, vznikají nejlepší fotky.

I kancelářské potřeby mají city!

3. března 2014 v 1:57 | idees
Nejroztomilejší fotky, které vznikly z jednoho myšlenkového vzduchoprázdna a další dlouhé fejsbukové konverzace :3

Přišlo na mě jaro

27. února 2014 v 0:02 | idees
Slunce, jaro ve vzduchu, modrá obloha a dobrá nálada, čisté linie. To jsou další fotky.

Parodie na slavné obrazy - V hlavní roli lego

9. února 2014 v 19:40 | idees
Marylin Monroe, René Magritte, John a Yoko. Z lega. Tak se dají popsat naše nové fotky.
Zase jsme chtěly lidi hlavně pobavit, i když nejvíc asi bavilo nás ty fotky tvořit. Komentujte, chvalte, krizitujte a smějte se!

René Magritte - Le fils de l'homme

Tyrolské Vánoce = kouzelné Vánoce

28. prosince 2013 v 21:22 | idees
Letošní Vánoce jsem poprvé netrávila doma. Odjeli jsme do rakouských Alp a doufali, že si nás Ježíšek najde i tam.
Štedrý večer proběhnul na horské chatě v 1500 metrech, s výhledem na Kitzbühel a panoramatem tyrolských Alp. Před večeří jsem seděla venku, nevnímala zimu a jenom si užívala ten pohled. Byl to jeden z těch momentů. kdy vás nic jiného absolutně nezajímá, protože se na chvilku zastavíte a musíte si přiznat - na světě je přece krásně.
Daší takový moment nastal při samotné večeři. Uprostřed chaty stál dlouhý, neskutečně bohatě prostřený stůl pro 25 lidí. Upřímně, tolik jídla pohromadě jsem nikdy neviděla. A tolik dobrého jídla jsem jedla zase jen v Rakousku. Kromě naší party pěti lidí a manželů, kterým penzion patří, jsem tam neznala nikoho. Všichni byli ale Češi a jen samotné pomyšlení, že se tolik Čechů sejde 600 kilometrů od domova společně oslavit Vánoce, mi přišlo v tu chvíli strašně super. I když jsme se neznali, tak panovala pěkná sváteční atmosféra, prostě něco, co jsem nikdy nezažila. Náš klasický Štědrý večer probíhá dost hekticky, křičíme na sebe a těšíme se, až se zase rozejdeme každý do svého pokoje a bude klid. Letos to tak nebylo, a proto bych nejradši emigrovala každé Vánoce...
Úplně nejkouzelnější byly na celém večeru dvě malé děti. Vidět jejich radost z dárků za pár korun je nepřekonatelné. Odteď si chci na každé Vánoce půjčit jedno dítě, které bude nadšeně křičet nad každou blbostí.
Celé to bylo dost skromné a narychlo, protože v počtu tolika lidí jsme všichni slavili poprvé. I tak mám pocit, že přesně takové mají Vánoce být. Přátelské, skromné, veselé, milé, prostě kouzelné.
To, že jsme pak o půlnoci šli hodinu a půl pěšky z hor dolů do údolí, je zase jiná story.
Doufám, že jsem si Vánoce užili aspoň tak jako já :)


Velké město, velké vztahy

20. prosince 2013 v 20:43 | idees
Nemám ráda město, ve kterém žiju. Moje město. Velkoměsto.
Všechno a všichni jsou to nestkutečně propojení. Tohle propojení se mi nelíbí.
Sedím v obchoďáku a jedním okem pozoruju svého bývalého kluka. On mě úspěšně ignoruje. Najednou si všímám krásné holky, která míří mým směrem a usedá hned k vedlejšímu stolu. Je to jeho další bývalka, pokukuje po ní naprosto stejným způsobem, jako já po něm. Ona ho úspěšně ignoruje. To všechno se odehrává v obrovské jídelně nacpané stovkami lidí, se kterými se denně míjím. I oni si určitě nenápadně žijou svoje příběhy.
Fascinuje mě, kolik se toho ve vzduchu bez povšimnutí děje. Tyhle denní mikropříběhy tvoří můj život a dávají mi pocit, že někam patřím. Jenže mě často láká klasický scénář amerických filmů - skončí jakýkoliv vztah a lidi už se nikdy nepotkají. V obrovských metropolích jako je New York nebo Londýn to asi prakticky možné je. V Ústí ani náhodou. Možná proto mě tak láká dopřát si nový čistý start bez všech starých vyšumnělých vztahů. Prostě říct si jednou sbohem a tím to skončit...

Příruční akty

16. prosince 2013 v 21:24 | idees
Na lidském těle mě ze všeho nejvíc fascinují ruce. Zjistila jsem to při svém prvním pseudovztahu a od té doby mám pořád potřebu ruce kreslit, prohlížet si je, zkoumat, kolik toho obyčejné ruce dokážou vyjádřit a hlavně mám spoustu nápadů na fotky. Jenže zkuste si fotit vlastní ruce.
Povedly se mi zatím jen tyhle detaily. Nezvykle odhalené, moc říkající a zároveň tak obyčejné. Jako akty. Známé, nic nového nepřináší, a přesto dokážou říct tolik. Ruce jsou prostě nejlepší.


Příběhy posledních týdnů

8. prosince 2013 v 13:13 | idees
Děje se toho tolik. Tolik pocitů a nálad a akcí, že je nestíhám ani zpracovávat, natož fotit. Chci vám ukázat pár výcvaků, které nemají žádný nápad ani vtip ani vizionářskou myšlenku, ale baví mě a docela dobře doplní všechno, co vám chci říct.

Začalo to všechno v klidu, sluncem políbené, tak tři týdny zpátky. Podzim mě hrozně bavil, ale měly jsme tolik práce s výstavou a učením, že jsem nestihla vyfotit skoro nic.

 
 

Reklama