Scéna

Lesní

6. dubna 2012 v 16:39 | idees
Chybělo mi to. Jen tak se procházet v lese, s Aerosmith, Beatles a se psem.

Future belongs to these who believe in the beauty of their dreams.

27. ledna 2012 v 20:38 | idees
Nejsem schopná myslet. Tak si jenom užijte fotky.

Smrt gumového medvídka

26. října 2011 v 20:02 | idees

Vytvářím pouto mezi náma mezi jednou ztracenou generací zbydou jen hluboký stigmata máme je ve tváři...

21. října 2011 v 21:24 | idees

Jen taková blbost, co jsem našla na paměťovce, ale občas i blbosti dokážou zvednout náladu :)

Zásada soužití se psem č. 1 - nikdy mu neberte hračky...

11. října 2011 v 21:13 | idees
..pokud už se rozhodnete mu je sebrat, v žádném případě je nefoťte. A pokud porušíte i tohle, rozhodně nebrete psa s sebou.
Vzniklo to vlastně docela nevinně. V neděli ráno bylo tak moc hnusně, že jsem se těšila na den v posteli s PLL a nějakými filmy. Jenže nakonec se přeci jen vyjasnilo a já měla děsnou potřebu fotit a Jessie mi zrovna přinesla její momentálně nejoblíbenější hračku.

Little bit of heaven but a little bit of hell.

26. září 2011 v 17:09 | idees
Poslední dobou se pořád vracím k téhle písničce. Když jí poslouchám, tak to bolí. Ale ona je tak krásná...

People are strange when you're a stranger...

21. června 2011 v 21:31 | idees
Je ho škoda. Sláva ho zničla.


Bouřka

1. června 2011 v 21:21 | idees
Tomu se říká masterpiece.
Včera se tu prohnala vážně parádní bouřka. Šla ze dvou stran, takže ať jste koukali kamkoliv, všude lítaly blesky. Tahle skladba se k tomu tam moc hodí, že si ji povinně pusťte a řekněte, jestli se vyplatilo nejít spát v děvět, jak jsem původně chtěla, ale v půl jedenáctý.
První je jakože ještě seriózní. Kvalitka.

I don´t feel like pickin´up my phone so leave the mesagge at the tone...

19. května 2011 v 19:22 | idees



My heart is like an open highway.

5. května 2011 v 21:36 | idees

Poslední měsíc blog hrozně zanedbávám. Nejdříve to bylo kvůli krásnému počasí - tady jdu ven, támhle se mi zase chce kreslit, hele, už jsem dlouho nefotila, a pak nestíhám. Pak přišlo hrozné počasí a špatná nálada. A teď sice zase svítí sluníčko, ale ta nálada se pořád nevrací. Vážně se hrozně moc potřebuju vypsat. Nemusíte to číst. Je mi fakt hrozně.
Jsme tak nějak v prdeli. Někdo víc, někdo míň, ale všichni moji přátelé jsou na tom momentálně ještě hůř než já. Když jsme spolu, je to fajn. Všichni se tak nějak tváří, že jsme štastní, přitom moc dobře víme, že bysme se nejradši na všechno vykašlali a společně si šli jenom někam sednout a nevnímat. Ale...dneska ani oni nepomáhali. Prostě to už nešlo. Hned ráno mi K. desetiminutovým rozhovorem rozhodila ten úsměv, který každé ráno s příchodem do šatny nasadím. Zjistila jsem, že se umím fakt dobře přetvařovat. Když to skoro ani ty nepoznáš...

,Ale ty to vlastně nevíš...´
,Tak mi to řekni.´
,Ale já ti to nemůžu říct, protože my všichni máme svoje vlastní problémy. Všichni jsme v háji. A kdybych ti to řekla a ty bys řekla zase tvoje problémy mě, tak to nezvládneme. Musíme si to každý řešit sám.´

Má pravdu. Vážně jsem na jejími slovy musela přemýšlet hrozně dlouho. Jenže...zase nikomu nic neříct je ještě horší. Takže všichni víme tak nějak půlku a nikdo netuší, jak moc špatně tomu druhému je.
Naše problémy by vedle sebe vypadaly možná směšně. Jenže...každý to bere jinak. Malá prkotina vám může zkazit celý den. Nebo týden. Nebo měsíc... Jako třeba čajka.
Byl to perfektní večer. Fajn lidi, nové tváře, vodnice. Ale nemohla jsem tušit, jak mi ta nová tvář zkazí úplně všechno. Období, kdy se mi někdo jako fakt moc líbí se u mě střídají docela často. Jenže pak přijde vždycky nějaká další holka... Je to ten nejpohodovější člověk, jakého jsem kdy poznala. Poslouchá oldies. Rolling Stones. To mluví po minulém článku, kde jsem psala, jak moc pro mě hudba znamená snad samo za sebe. A...a nechci tady psát všechny jeho velké plusy, protože to vůbec není důležitý. Důležitý je, že na něj prostě nejde zapomenou jako na ty ostatní. Na každého časem zapomenete. Ale teď to nejde. Jdete na zastávku, hlasitost písniček na maximum, ale ten hlas ve vaší hlavě překřičí všechno. Sedíte v lavici, je vám neskutečná zima, vůbec netušíte, o čem to matikářka mluví, jenom slyšíte ten hlas ve vaší hlavě, který pořád šeptá to jméno. Kamkoliv se hnete, jde taky. Dneska se mi chtělo fakt brečet. Protože on jezdí každý den dvě hodiny sem do školy jen kvůli ní. A přes to všechno jsou jenom kamarádi, ona chce někoho jiného. Přes to všechno jí ho strašně přeju. A jemu to taky přeju. Protože ten jeho plán byl vážně vtipnej. Nenápadně se vytratíme. Pak se podívám před sebe a vidím K., která je na tom stokrát hůř, protože to by musel vidět i slepej. A i když nevím co se s ní děje, vím, že vedle ní jsou moje problémy bezvýznamné. Jenže...to prostě nezvládnu napsat. Dokázala jsem to jen s A., která je stejně mimo jako já. Tak jsme si vzájemně popovídali o tom, co nás na všech štve a je nám oběma líp. Kdyby seděla vedle mě v tu chvíli, kdy mi napsala tak povídej, já tě chápu, asi bych jí radostí objala a nikdy nepustila. Protože u ní vím, že mě vážně chápe. Zrovna teď. Protože prochází tím vším taky.
Stejně jsem to nezvládla napsat tak, jak to cítím. Jenom mě pochopte.
 
 

Reklama